Je rok 2015, sedíme společně s Lucií v našem domečku nedaleko Kyjova v podchřibí a opět se bavíme o tom, že chceme odejít z tohoto místa, kde se nám oběma nelíbí. Lucka si přeje mít větší pozemek blíž k přírodě a já chci odejít, protože mi nesedí místní obyvatelé a sousedi. Necítíme se tu doma.

Tou dobou už hledáme nemovitosti na internetu, ale většinou je to mimo naše finanční možnosti. Přesto nacházíme několik krásných míst v přírodě, Bílých Karpatech. Nevíme však co chceme a jsme nerozhodní a tak tyto místa kupují druzí.

V roce 2016 se hromadí naše nespokojenost a naštvání. Neustále si stěžujeme, hledáme negativa a důvody proč nechceme být v našem domě. Vize žít blíž k přírodě, v jejím souladu, nám nedává spát.

Jeden večer to už nemůžu vydržet a rozhoduji se to řešit vnitřní cestou. Dělám si vizualizaci, ve které žádám ať nám vstoupí do života cokoliv co urychlí náš růst a je pro naše vyšší dobro.

Na druhý den se probouzím a jsem rozhodnutý tuto situaci obrátit v náš prospěch. I když mi všechno shořelo a nemám na čem pracovat. Dávám na starém počítači dohromady kampaň na Hithitu, kde vytvářím knihu ze svých fotek a textů. Kampaň je úspěšná. 

Naše dlouhodobá negativita na téma domova a stěžování si bylo ukončeno zhmotněním mé vizualizace. Došlo k životní události, která nás všechny najednou posunula mílovými kroky dál. Mnohem dál než jsem si tehdy ještě uměl představit.

Tímto požárem se dalo do pohybu spoustu věcí. Hlavně se aktivovala má mužská stránka. Zrodil se můj vnitřní hrdina a kreativec.

Nacházíme náhradní bydlení v paneláku v Kyjově. Tou dobou to nevíme, ale je důležitý kousek celé skládačky. Ocitáme se v místě, kde se vše urychluje. Zjišťujeme, že toto opravdu nechceme. Prožíváme tu dva roky až do bodu velkého rozhodnutí. Díky paneláku si naplno a ze srdce prociťujeme, že chceme žít blíž k přírodě a v jejím souladu. 

V roce 2019 vyrážíme na naši pouť za informacemi a nalezením našeho vysněného prostoru pro život. Zbavujeme se všech pomyslných jistot. Kupujeme starý karavan a vyrážíme vstříc našemu snu. Jedeme na lehko a tak náš projekt nazýváme Žít lehce.

Posunujeme jsme se od snění k realizaci a najednou se začínají dít věci. Do cesty nám přichází naprosto úžasní lidé, kteří odpovídají přesně na naše otázky a rozptylují naše nevyřčené obavy. Ocitáme se na Valašsku, kde se už po pár setkáních cítíme jako doma. Inspirujeme se a natáčíme dokumentární příběhy ŽÍT LEHCE. Zjišťujeme, že je to možné takto žít. Zažíváme to na vlastní kůži a věříme, že to můžeme sami dokázat, protože vídíme, že to jde. Tito lidé to žijí a postupně se stávají našimi přáteli.

Na konci roku 2019 se rozhodujeme, že na Valašsku zůstaneme. Je to jasná volba. Máme tu spoustu přátel. Tolik stejně naladěných lidí neznáme ani na Jižní Moravě odkud pocházíme. Zkrátka cítíme, že sem patříme. Usazujeme se v podnájmu na Velké Lhotě a já začínám aktivně hledat v tomto okolí náš vysněný pozemek.

Není to jednoduchý proces, který trvá několik měsíců. Opakovaně nacházíme krásné a zajímavé místa, ale stále se nám nedaří nic koupit. Řešíme si každý z nás své osobní bloky a programy, které souvisí s tím, že k nám pozemek nechce přijít.

Následně se chystáme se prodat náš karavan, který je pro nás jakousi únikovou cestou, kdyby to nevyšlo. Na posledním výjezdu naším bydlíkem si lámu ruku a díky tomu mi dochází spoustu věcí. Uvědomuji si jak na všechno strašně tlačím a po tomto úraze všechno pouštím a odevzdávám.

Následně přichází i vysnění pozemek. Kamarád Jara mi přináší papírek jedné parcely v Růždce. Kontaktuji majitele a nechávám vše plynout ve stylu, že pokud tam máme být tak tam budeme. Nechal jsem to prostě být. Odosobnil jsem se od toho. Za pár dní mi majitel pozemku volá, že je ochotný pozemek prodat a ještě nám dá slevu, aby jsme měli do začátku větší jistotu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tak jeduché? To bylo nějak moc snadné. No a o pár týdnů později už sedíme společně v kavárně a sepisujeme smlouvu o koupy pozemku.