Bosonohé sázení brambor

V zimě se z nás stali obyvatelé Velké Lhoty, takže našimi nejbližšími známými sousedy jsou Šárka s Jožkou.Nejbližší znamená, že je máme asi dva kilometry “blízko”. Pěšky je to pěkná procházka, kterou už zvládají i naše děti. A protože ještě pořád sníme o tom, že jednou budeme mít svůj hektar a na něm akčně pěstovat vše možné i nemožné v souladu s přírodou, chodíme se celkem často Jožkovi i Šárce dívat pod ruky, jak se to všechno vlastně dělá:) Učíme se od těch nejlepších, protože aktuálně obdělávají hektarů několik, jsou z velké části soběstační a dělají věci ještě “postaru”, což znamená přirozeně, přírodně, bez pomoci velkých megastrojů a chemických postřiků. Tvoří vše s láskou, radostí a přírodu vnímají jako živou bytost. 

A tak jsme s nimi jedno odpoledne strávili na poli sázením brambor. Zrovna jsem ten den nebyla úplně ve své kůži, a tak jsem přemýšlela, jestli se vůbec zúčastním. Nakonec jsem se rozhodla jít a díky tomu zažila příjemné léčivé odpoledne. 

Sázení brambor znám ze svého dětství, kdy to u mě bylo spojeno spíš s nechutí něco dělat na velkém poli a moje babička měla vždycky co dělat, aby mě na pole dostala. 

V dospělosti jsem ale zjistila, že mi hrabání v hlíně dělá dobře, a tak jsem se tentokrát těšila. U Šárky se sadí brambory tak, že si vykopeš motykou dírku, dáš do ní bramboru a o kousek dál vykopeš další díru, čímž zahrabeš tu bramboru předchozí. Žádné velké stroje dělající brázdu. Jen motyka, naše ruce a brambory. Žádný hluk motoru ani těžkopádné stroje. Po chvilce sázení jsme všichni skončili bosí. Jako první si sundaly boty děti. My dospělí jsme trochu měli obavy, že je země studená, když předchozí dny celkem pršelo. Ale pak jsme se osmělili všichni – včetně Šárčiné maminky – a užívali si dotyk se zemí, která kupodivu hřála. Vše probíhalo v takovém zvláštním radostném soustředěném naladění. Každé bramboře, kterou jsem do důlku dávala, jsem poděkovala a popřála jí krásný růst. Stávala jsem se víc a víc naladěná na ten proces a cítila tu radost z práce se zemí, která byla přítomná u všech. Na poli si to užívaly i naše děti, které se bavily zkoumáním obrovských žížal. Pomáhaly Jožkovi a Jankovi nakládat uleželý hnůj proměněný ve velmi úrodnou půdu a dávaly ji na pole tam, kde se letos zabydlí dýně. Pro mě to byla taková meditace. Ruce v hlíně, kolem zpěv ptáčků a v srdci přítomná radost z bytí. Hlava se sama vyčistila a bylo v ní prázdno. Takové prázdno, které horko těžko hledám v podvečerních meditacích. Prostě příroda léčí a učí nás, když jí dáme tu příležitost. A myslím si, že o ty brambory budou krásně růst a plodit, když byly dány do země vědomě a s láskou. A večer na ně krásně zapršelo, jako by to někdo nahoře objednal. V jedné chvíli kolem projel traktor a hluk i kouř z něj byly tak jiné energie, že jsme se toho docela lekli a ještě víc se utvrdili v tom, že se nám líbí víc “náš” meditativní způsob sázení. 

A tak se omlouvám bramborám u babičky, že jsem je v dětství nerada sadila. I když – až tak pravda to není – protestovala jsem většinou jen na začátku. Když už mě na to pole dostali, tak se mi nenápadně, zázračně měnila nálada a já po práci odcházela spokojenější, lehčí, radostnější.

P.S. Jasmínka při odchodu z pole plakala, protože tam ještě chtěla být. Až tak krásně tam bylo i našim dětem.