Články autora

Lucie Sedlářová

17.6. 2020

Školka života

Naše děti nechodí do školky. Teda – Jasmínka už má pět, a tak už v září má školkovou docházku povinnou. Doteď jsou ale obě děti s námi doma i na cestách. Dospěli jsme k rozhodnutí být s našimi dětmi co nejdýl i díky tomu, že z vývojového hlediska co rodič dá svým dětem ze sebe do jejich sedmi let, je nenahraditelné. Ale asi nejvíc ve...

11.6. 2020

Dorinova polévka

Chladnější deštivé počasí mě ve vzpomínkách vrátilo do zimního prosince, který jsme měli možnost celý strávit na Permafarmě ve Veselici. Rok putování v karavanu jsme tak zakončili hýčkáním se ve velkých a hlavně krásných prostorách místního školícího centra, které v tomto vánočním měsíci bylo celé jen pro nás. Byl to celkem vtipný kontrast – z karavanu o celkové velikosti koupelny v běžném rodinném...

1.6. 2020

Soběstačnost a (nebo) spolupráce?

Jednu chvíli jsem se podívala do naší ledničky a úplně žasla. Našla jsem v ní domácí máslo, tvaroh, sýr a mléko, vše od úžasné paní bydlící v nedaleké vesničce. I když já osobně mléčné výrobky nejím, tak krásně všechno vonělo a bylo cítit opravdovostí, že jsem na to dostala i chuť. Pak jsem v lednici našla domácí sirup z rozmarýnu a šeříku, pesto z medvědího česneku, vše s láskou...

26.5. 2020

Co pro nás znamená Žít lehce

Občas se nás někdo zeptá, co to znamená žít lehce, případně i zapochybuje o tom, že my či lidé, o nichž jsme celý rok natáčeli, žijí lehce. A do jisté míry mají pravdu. Ono třeba nasadit na několik hektarů semínka, aby člověk měl v zimě co jíst, je celkem fuška. Nebo třeba přeházet takovou kupu hnoje a postupně ji dát do nově vznikajících...

20.5. 2020

Bosonohé sázení brambor

V zimě se z nás stali obyvatelé Velké Lhoty, takže našimi nejbližšími známými sousedy jsou Šárka s Jožkou.Nejbližší znamená, že je máme asi dva kilometry “blízko”. Pěšky je to pěkná procházka, kterou už zvládají i naše děti. A protože ještě pořád sníme o tom, že jednou budeme mít svůj hektar a na něm akčně pěstovat vše možné i nemožné v souladu s přírodou, chodíme...

15.5. 2020

Přátelství se stromy

Je to pár let zpátky, je mi tak 27 let. Den co den chodím do lesa kousek od domu. V převážně akátovém lese jsem si oblíbila vzrostlý dub. Chodím si pod něj sednout každý den, už několikátý měsíc. Vzniklo mezi námi přátelství. Posezení v lese mi dělá moc dobře. Někdy hraji na brumli a zpívám. Jindy se celým lesem nese...

12.5. 2020

Óda na kadibudky

Ehm…Tento článek bude asi jen pro fajnšmejkry…Ale moje nadšení je tak velké, že jej prostě musím poslat do světa:) Je konec února. Celkem zima, ale sníh není. Sedíme u Romana v chaloupce a popíjíme diviznový čaj s jeho výborným medem. Už se nám po něm zastesklo. Jedno ráno Jasmínka prohodila: “Pojeďme za Romanem!” A tak jsme jeli. I přes mrholení, i přes bláto, nic nás...

12.5. 2020

Země otevírá své poklady…každý den!

Jsem maminka dvou dětí. Mám to štěstí, že jsou oba vášnivými čtenáři, takže ležíme často v knížkách a celou dobu frčíme na pohádkové energii. A já tak denně odpovídám na zvídavé dotazy: „Mami, a existují ještě někde princezny? A to je ti draci fakt jedli? A proč my lidé nemáme kouzelnou moc?“ (Ale máme, Jasmínko, my lidé si ve svém životě dokážeme vytvořit...

12.5. 2020

To rozdýcháš! aneb jak jsem po letech objevila lék na migrénu

Od patnácti let trpím na migrénu. Znamená to, že jsem každý měsíc 1-5 dní nepoužitelná k ničemu. Prostě mě bolí hlava. A to tak silně, že jsem mnoho nocí strávila v objetí se záchodem. Během studií mě podezřívali, že se na migrénu vymlouvám. Občas byla bolest hlavy tak silná, že jsem napůl vážně žádala své nejbližší, aby mi ji radši...

12.5. 2020

Rukama zabořená v hlíně

Naším zimním stanovištěm (a vypadá to, že i delším) se stala fara ve Velké Lhotě. Karavan máme zaparkovaný opodál a nebýt toho, co se teď děje ve světě, už by nás naše toulavé boty znovu lákaly do našeho motorového domu a na cesty. Teď ale jsme obrovsky šťastní a vděční, že máme krásné zázemi, kde je nám s dětmi dobře. Součástí...