Vzhůru do Vršků
Pamatuji si tu chvíli. Stojím pod jabloní, držím se jejího kmene, v šátku na mé hrudi spinká několikatýdenní dcerka, která svou dokonalostí a nevinností ze mě postupně dělá matku a ženu. Do jejího narození jsem byla víc v mužské energii, aniž bych si to uvědomovala. Milovala jsem svou práci, byla hrdá na to, že jsem nezávislá na nikom a na ničem. To vše se poté, co Jasmínka vykoukla na svět, rozprášilo jako pytel mouky. Tenkrát pod jabloní jsem si uvědomila a silně procítila, že chci pro své děti, pro sebe, pro naši rodinu, žít jinak. Ještě blíž přírodě. Vytvořit prostor, kde budou děti moct objevovat, tvořit a hlavně být napojeni na přírodu. Mockrát jsem měla možnost pocítit sílu, moc a krásu Matky Země a chtěla jsem, abychom byli intenzivně její součástí. Cesta k vysněnému pozemku ale byla dlouhá, šestiletá, s mnoha zatáčkami, kopci a rozcestími. Ale vydali jsme se na ni. Spolu jako rodina.
A teď do toho kopce šlapeme dennodenně. Naše chaloupka (tiny home) se doslova nachází na Vršku, obklopená ze všech stran smíšeným lesem. Pamatuji se, jak nám Janek jel poprvé ukázat pozemek. Zabočil doleva na úzkou asfaltovou cestu, která vedla hodně strmě do kopce a já jsem se jen tak nevinně zeptala: „A myslíš, že je to tu v zimě sjízdné?“ Celkem ho má poznámka rozčertila a já vůbec netušila proč. Došlo mi to asi za minutu, kdy jsme zaparkovali auto na konci silnice a cesta dál vedla jen lesem. „Tak tady to určitě není sjízdné v zimě možná ani na podzim a jaro,“ došlo mi. Cestou vzhůru jsme se všichni lehce zadýchali. Po chvíli se před námi objevila krásná louka s košatou jabloní uprostřed. Velká část pozemku byla ale obrovská zarostlá džungle. Místo, kde teď stojí náš minidomeček, bylo celé pokryté ostružinami, zrovna zrály, tak jsme nadšeně ochutnávali sladké plody a ani nám nevadilo, že nás rostliny doškrábaly svými trny.
A teď tu už pátý měsíc žijeme. Mnoho lidí se nás ptá, jak se nám bydlí. Stěhovali jsme se cíleně na jaře, abychom se zabydleli a užili si nejkrásnější měsíce v roce a než začne zima už tu byli opravdu doma. První dny a týdny jsem lidem na jejich otázku odpovídala obrazem. Je to jako když stojíš nohama v blátě, chce si ti i něco sprostě říct, ale přitom v oblasti srdce cítíš hřejivé teplo a víš, že tady jsi doma. To bláto opravdu na jaře bylo, s gumáky jsem tak srostla, že je nosím už i do města jako módní doplněk. Nedávno jsme se kamarádkou smály, když naše děti přistály ve městě na hudebce. V šatně byla řada bot, převážně těch krásných, vycházkových a mezi nimi dvoje gumáky. Aneb jak se na první pohled pozná, kdo jede z pasek.
Od pocitu, že je všude bláto, nám pomohla terasa, která trochu vzdálila prostor mezi bahnem a námi, takže už se nám do domu skoro nedostane. Vybagrovaný prostor už taky začíná zarůstat zelení a stejně tak i my tady postupně rozkvétáme. Čím dál častěji mě láká vyběhnout hned ráno ven, nadechnout se čerstvého vzduchu a jen se tak chvíli kochat krásou, která nás obklopuje. Teď na podzim si užívám dokonce i to bláto, nějak jsem se stala vůči němu odolná. A mám pocit, že nás ten náš prostor lásky na samotě v lese postupně udělá odolnými vůči mnoha dalším věcem. Příroda kolem nás hodně učí a posouvá. Ale o tom zase někdy příště.
