Pomalu se stmívá. Venkovní počasí už hlásí blížící se podzim. Zima a vlhko lehce zalézá pod kabát. Já ale sedím vevnitř v chaloupce provoněné perníkem a bylinkami a sleduji tančící plameny ohně v krbu. Nejsem tu sama. Sedím v kruhu několika lidí. Po mé levici sedí můj milovaný muž Janek. Ten, díky kterému jsem nasedla do karavanu a byla ochotna v něm rok bydlet i s našimi...
V zimě se z nás stali obyvatelé Velké Lhoty, takže našimi nejbližšími známými sousedy jsou Šárka s Jožkou.Nejbližší znamená, že je máme asi dva kilometry “blízko”. Pěšky je to pěkná procházka, kterou už zvládají i naše děti. A protože ještě pořád sníme o tom, že jednou budeme mít svůj hektar a na něm akčně pěstovat vše možné i nemožné v souladu s přírodou, chodíme...
Máme za sebou dva měsíce putování karavanem za velmi zajímavými lidmi žijícími v souladu s přírodou. Představovala jsem si, že z každé návštěvy napíšu nějaký článek o tom, jak jsme se měli a co mi setkání přineslo. Jenže….to nějak nejde. Nenacházím ta správná slova. Dokonce i při setkání s přáteli se jim slovně snažím sdělit své zážitky a moc si přeju jim přiblížit, na jak kouzelnou...
Lucie Sedlářová