Dovolit si jen tak být

Je čtvrtek odpoledne, konec dubna, a my právě přistáváme s karavanem pod hradem Trosky, protože nás zaujalo tamní táboroviště. Stojí tu ještě jeden karavan a v něm důchodci z Nizozemska, tak si říkáme, že jsme na dobré frekvenci, neb naši noví sousedě vypadají, že si užívají života, jsou v klidu, hojnosti a nikam nespěchají. Stejně tak i my. Od našeho rozhodnutí vzdát se bydlení v pohodlném paneláku, sbalení pár věcí a hlavně našich dětí a přesunu do karavanu uplynul tak měsíc, část doby jsme strávili dalo by se říct dovolenou právě v Holandsku. A teď jsme už v České republice. Janek měl v okolí hradu nějaké natáčení, tak jsme to spojili s poznáváním okolí.

Navečer nás naláká tamní ohniště a my s dětmi rozděláváme oheň a opékáme na něm chleba. Obyčejná večeře tak dostane úplně jinou chuť. A já si užívám. Je to jedna z těch chvil, kdy se mi plně daří být v přítomnosti. Snažím se z ní co nejvíc načerpat a co nejvíc si v sobě zachovat obraz tohoto okamžiku. Vidím naše spokojené děti, jak se seznamují s energií ohnivého živlu, slyším jeho praskání, vidím svého milovaného muže…a v tu chvíli mi to dojde. Je čtvrtek – pracovní den, následuje pátek – pracovní den. Většina tatínků a i některé maminky se právě takto navečer chystají třebas i jen psychicky – do práce. A my? My si opékáme chleba pod hradem v krásné přírodě a moc si ani neuvědomujeme, že je všední den. Pro nás je tak nějak nevšední…A já cítím obrovskou vděčnost, že to tak máme. Že jsme si to dovolili – jen tak být. Jen tak cítit vůni ohně. Jen tak poslouchat šumění stromů a smích našich dětí. A jako bonus jsem dostala chvilku pro sebe – vylezla jsem na kopec a tam uviděla lavičku a z ní nádherný výhled přímo na hrad. Zapadalo slunce a já se zaposlouchala do zpěvu ptáčků. A řekla si, že bych chtěla, aby na našem rodovém statku přesně tak zpívali ptáci…Od té doby sbírám jednotlivé esence našeho budoucího pozemku…Až je všechny sesbírám, objeví se…