Karavanový tip

Jsme spolu už půl roku denodenně, 24 hodin, a ještě k tomu v malém prostoru velikosti tak koupelny v běžném moderním domě. Nemáme tedy nouzi o společnou blízkost, sdílení, fyzický kontakt (je prakticky nemožné jít na záchod a přitom po cestě někoho nepřeskočit či o něj nezavadit). Spíme vedle sebe po dvou, dva na horní posteli, dva na dolní posteli, která vznikne přeměnou jídelního stolu a křesel.

Někdy máme ponorku. Paradoxně na začátku byla větší než teď. Ale o tom psát dnes nechci.

Chci psát o jedné krásné noci, kdy nás velké horko vyhnalo z té horní postele, kde se sluneční teplo kumuluje celý den a jen tak nemizí, do té dolní. Právě spodní část našeho obytného vozu se dá celá krásně přeměnit na velkou postel. Ale je to trochu složitější, takže většinou se nám do toho nechce.

Té noci to bylo ale jinak. A tak jsme na velké posteli v malém prostoru leželi a usínali všichni čtyři spolu. Společné povídání pohádky i sdílení dne bylo nějak intenzivnější než obvykle. Společně jsme se i víc nasmáli. Byli jsme si ještě blíž než obvykle. Cítila jsem se moc krásně. V noci jsem se vzbudila a slyšela ostatní klidně a spokojeně oddychovat. A v mém srdci hořel plamen silou obrovské lásky.

A toto je můj malý karavanový tip. Zkuste někdy celá rodinka zalézt navečer či odpoledne spolu pod jednu deku a povídat si, sdílet zážitky, spolu se smát. Ta fyzická blízkost dodá vašemu rodinnému životu zase trochu jiný rozměr. Říkala jsem si, že snad se nám to občas podaří, i když budou děti už trochu větší.