Mé obavy jsou tvořivé

Když jsme se stěhovali do karavanu, měla jsem dvě obavy. První byla, že budou děti nemocné, co potom s nimi v karavanu? 

Je začátek května, sedím s Jasmínkou u dětské doktorky, protože má už několik dní vysoké horečky. Slyším se, jak doktorce povídám, že nechápu, jaktože je nemocná teď v květnu, když byla celou zimu zdravá. A to byla velmi akční zima s heslem: “Kdo neměl antibiotika, jakoby ani nežil!” A obě naše děti to ustály a byly zdravé. Až do května. V tom mi to došlo. Vzpomněla jsem si na svůj strach o zdraví dětí v karavanu. Musela jsem se nad tím i pousmát, když mi došlo, že jsem to vlastně vytvořila já sama svými obavami. Po tomto uvědomění se Jasmínce ještě ten den udělalo dobře, teploty zmizely a kašel se zlepšil.

Druhá obava byla, že bude pršet. Hodně pršet. Do karavanu se stěhujeme i proto, aby děti byly víc venku, na čerstvém vzduchu, v krásné přírodě. Malý prostor našeho minidomku nedovoluje vzít si s sebou moc hraček, děti tady mají vlastně jen pár knížek, věci na malování a nějaké plyšáčky a panenky na tulení. A představa, že prší třeba týden v kuse a děti už v karavanu samou nudou a nevybitou energií okusují záclonky a skáčou z vrchní postele hlavou dolů, byla celkem děsivá:) Hned jsem tuto myšlenku ale zahnala. Vždyť je období sucha, četla jsem mnoho článků, že tímto tempem za chvíli nebude už ani voda na pití pro nás lidi, takže představa že prší delší dobu v kuse byla vlastně nereálná. Ach, ty obavy. Příroda nehledí na katastrofické scénáře obdorníků na klima a počasí a postará se sama o sebe. Takže celý květen propršel. Zezačátku jsem byla nadšená a uklidňovala se tím, že příroda déšť potřebuje jako sůl. Mé nadšení bylo o to větší, že jsem si říkala, že díky mé obavě začalo pršet, takže jsem si skromně říkala, že jsem zachránila přírodu:))) Rostlinky si to užívaly, tráva rostla rychlostí blesku… A já s dětmi?:) No, přežili jsme to – i náš karavan. Mám pocit, že jsme chráněni někým tam navrchu, ať už se jmenuje jakkoli.

Většina mých obav se splnila. Mám podezdření, že se splnila proto, abych věděla, že jsem se nemusela až tolik bát. Protože všechny své splněné obavy jsem zatím přežila. A už vím, že některých věcí se nemusím bát. Pršelo asi tři týdny v kuse. Janek do toho musel pracovat, takže se mu deštivé počasí i hodilo…A já s dětmi? Zajímavé je, že v tu dobu jsme byli zrovna na první permakulturní zahrádce u Suchánků v Růžďce. A tito naši hostiltelé mají naprosto úžasné a velké prostory vnitřní i zastřešené vnější, takže jsme s dětmi měli větší prostor na blbnutí. Ani hračky nám tolik nechyběly, protože tam měli spoustu matrací a my jsme z nich stavěli různé prolízačky a skákali na nich. I když to nebylo úplně lehké období, nakonec jsme to zvládli krásně. Příroda spokojeně dostala to, co chtěla a já jsem díky tomu získala pocit, že si poradím se spoustou věcí a situací, neb je o mě prostě krásně postaráno.