Óda na kadibudky

Ehm…Tento článek bude asi jen pro fajnšmejkry…Ale moje nadšení je tak velké, že jej prostě musím poslat do světa:)

Je konec února. Celkem zima, ale sníh není. Sedíme u Romana v chaloupce a popíjíme diviznový čaj s jeho výborným medem. Už se nám po něm zastesklo. Jedno ráno Jasmínka prohodila: “Pojeďme za Romanem!” A tak jsme jeli. I přes mrholení, i přes bláto, nic nás nezastavilo. Po chvíli v chaloupce Kvideček prohlásí: “Potřebuju kakat!” Podíváme se na sebe s Jankem a já prohlásím, že tentokrát nejdu. Roman má totiž venkovní záchod, tzv.kadibudku a do té zimy se mi teď fakt nechce. Ale Kvideček je neúprosný, prostě potřebuje maminku, a tak vyrážím. Když se podívám na výhled, jaký z kadibudky je, hned mě přejde mrzutá nálada. Kvetou tam nádherné sněženky! A celkově ten výhled mě tak oslní, že bych na místě strávila i daleko víc času…Dokonce se mi chce i začít zpívat. Bohužel tentokrát je Kvideček rchlejší než obvykle:)

O nějaký čas později jsme u Šárky a přesazujeme celer. Svítí nádherně slunce, jaro už je cítit. Chce se nám být jen venku. Na slunci, v přírodě. Naše těla potřebují po zimě čerpat energii. Užíváme si to. I Šárka má kromě záchodu v domě i kadibudku. A mě to táhne právě tam. Ten nádherný výhled je k nezaplacení. Probouzející se příroda, zpěv ptáčků, čerstvý vzduch…Najednou člověk nepotřebuje nic číst, stačí se dívat a žasnout. Co víc si přát:)

Snad jen víc stavitelů kadibudek, abychom té přírodě byli přeci jen ještě blíž:))))

Mé nadšení pro kadibudky podpoří i Šárka: “A nejkrásnější to je ráno, když sedíš, díváš se do krajiny a v tom vyřezaném srdíčku, co na kadibudce je, přistane ptáček a krásně Ti zazpívá…”