Školka života

Naše děti nechodí do školky. Teda – Jasmínka už má pět, a tak už v září má školkovou docházku povinnou. Doteď jsou ale obě děti s námi doma i na cestách. Dospěli jsme k rozhodnutí být s našimi dětmi co nejdýl i díky tomu, že z vývojového hlediska co rodič dá svým dětem ze sebe do jejich sedmi let, je nenahraditelné. Ale asi nejvíc ve mně zůstane zapsána chvíle, kdy jsem stála před naším hořícím domem, rok a čtvrt starou Jasmínku držela v náručí a ani ne měsíčního Kvidečka měla v břísku. Věděla jsem, že vše, co je v domě, je nenávratně ztraceno. Přesto jsem ale paradoxně cítila klid. V tu chvíli se totiž ve mně cosi hluboko změnilo, přeskládal se žebříček hodnot a já poznala, že to nejdůležitější mi zůstalo. Rodina. Láska. Najednou jsem vnímala opravdovost života v lásce a přítomném okamžiku. Cítila, že není důležité, co mám, ale to s kým jsem. 

Nicméně nejsem pedagog a ani nemám k tomu nějaké vlohy. A tak během let, co jsem s dětmi doma, se ve mně občas objeví pochybnosti o tom, jestli je správně rozvíjím. Jestli tím, že nemají odborný dohled, je něčím neochuzuji. Protože jim můžu nabídnout jen to, co je mi vlastní, co je uvnitř mě. V těchto chvílích pochybností mám tendenci nakupovat odbornou literaturu o vývoji dětí, o tom co by děti v určitém věku měly umět, dokonce i ty svoje děti testuji, jestli odpovídají tabulkám:)))

A pak odložím knihu a začnu se dívat. A vidím Jasmínku, která se dokáže začlenit do mezinárodního kurzu, který se koná na Jagavě permafarmě během našeho pobytu na ní. Vidím ji, jak se domlouvá se španělsky mluvící dívkou. Pak ji najdu, jak si úplně v klidu a soustředěně kreslí s polskou dívkou, nebo jak leží v kruhu česky mluvících vedoucích a “pomáhá” jim tvořit program na odpoledne.

• 

Vidím Kvidečka, který teď ve svých třech letech začal potřebovat mužské vzory. Pustil se maminčiny sukně a pomáhá pracovat chlapům. Během chvilky zmizí s Jankem a jedou pomáhat Jožkovi se stavbou domečku na nářadí, s převozem hnoje, prací na poli. Vždycky dojede celý zářící s tím, že pomáhal a vypráví mi, co všechno chlapi dělali. Vnímám jeho obrovskou potřebu mít mužské vzory, úplně je vyhledává. A říkám si, že by byla škoda, kdyby teď začal chodit do školky a my o toto důležité období přišli. 

Naše děti neznají písně typu “Pec nám spadla” či “Prší, prší…” ale vytváří si svoje písně včetně melodií. U Jasmínky nás překvapí mnohdy hloubka textu viz: “Já se sebou chci žít…” Což je mimochodem důležité životní rozhodnutí, které někdo neudělá ani za celý svůj život. U Kvidečka nás teď moc baví, co všechno za slova dokáže do jedné písně dát, mnohdy se u toho hodně smějeme. 

Během těch let seduji, jak se vztah mezi sourozenci prohlubuje. Jak tím, že jsou stále spolu a mnohdy jen spolu, tak si spolu čím dál krásněji hrají, umí se vzájemně utišit, podpořit a povzbudit. A taky někdy pořádně pohádat:)

Fascinuje mě, jak si Jasmínka umí s druhými vykomunikovat, když něco chce. Umí říct patnáctileté Dorotce, že chce jít jezdit na koníkovi a pak spolu holky tráví celkem dost času u koní. Umí říct číšníkovi, že chce, aby jí dal ještě jednu sušenku, co měl táta ke kávě. A umí se ptát. Pokládá lidem otázky, které jsou přímo na tělo, až se občas i já zděsím, že je nevhodné se tak ptát. Kupodivu jí lidé odpovídají,  upřímně, hluboce. A tak se víc a víc dozvídá o opravdovosti života.

Není to vždy úplně jednoduché, jsou chvíle, kdy si s Jankem říkáme, že by bylo fajn strávit třeba dva dny bez dětí a jaké by to bylo, kdyby chodily do školky:) Někdy jsme unavení rodiče. Ale převažují chvíle, kdy jen fascinovaně hledíme na svoje děti, jak rostou, vyvíjí se a děkujeme za to, že u toho můžeme být plně přítomni. 

Je fakt, že naše děti milují společnost druhých lidí a dětí. Takže kdybych s nimi byla někde v domku či paneláku a většinu času by byly jen se mnou, za chvíli mi asi ten dům či panelák zboří a nadšeně půjdou do školky za dětmi. Ale tím, že jsme se rozhodli cestovat a navštěvujeme spoustu lidí a dětí, jsou naše děti v ráji a potkávají spoustu zajímavých podnětných lidí. 

V tu chvíli si vzpomenu na svého milovaného dědečka, který moc rád vyprávěl zážitky ze svého dětství a já měla pocit, že ho vychovávala celá vesnice. A přesně tak to mají i mé děti. Nemusím mít obavy, že v něčem budou pozadu, když nemám to “odborné” vzdělání a nevím, co by měly přesně ve svém věku umět. Protože potkávají mnoho podnětných lidí a dětí a já se mnohdy nestačím divit, co nového se naučí. 

A tak s láskou v srdci sleduji Kvidečka, který Romanovi pomáhá za bzukotu včel vyndat plásty z úlu a nic si nedělá z toho, že ho sem tam píchne včelka. Dívám se na Jasmínku, jak soustředěně pomáhá odvíčkovat plást, aby se mohl med stočit. Jak běhají bosí v ranní rose, nebo se koupou v totálně studeném jezírku a jsou u toho moc šťastní. A tak nějak tajně doufám, že si ze svého dětství odnesou spoustu krásných zážitků. A děkuji za to, že jsme si to dvolili. Být s nimi na začátku jejich cesty životem.