Vystoupení z komfortní zóny?

Sedím na záchodě v paneláku a čtu si už několikátou příručku moderní literatury o tom, že pokud člověk chce ve svém životě něčeho dosáhnout, je potřeba “vystoupit z komfortní zóny”. A já plně souhlasím a navíc si myslím, že je to úplně jednoduchá věc, hlavně pro mě – jsem přece děvčica z vesnice a navíc nejsem z cukru, takže mě nemůže jen tak něco rozhodit…

Je únor, celkem tuhá zima, teploty si hodně lebedí v mínusových polohách a Janek nadšeně jede na Vysočinu pro náš nový domov – karavan. Přiváží ho ve chvíli, kdy na mě zrovna skočil nějaký moribundus, takže do karavanu nadšeně naskakují akorát naše děti a vydávají se s tatínkem na dobrodružnou misi. Já mám zatím chvilku prostoru pro sebe a léčení svého těla, kterou využívám naplno – zalezlá pod duchnou se dívám na romantické filmy jako za starých časů, kdy jsem ještě nebyla mámou. 

Janek s dětmi ze svých výprav přijíždějí nadšení, vyprávějí, kde všude spali, co zažili a Janek hrdě hlásí, že i v mínus dvanácti se dá karavan krásně vytopit a je v něm teplo.

A je to tady – zdraví se mi navrátilo (a přestalo mě bavit sledovat romantické filmy). A  to je ta nejlepší příležitost vyvézt i mě a někde přespat v karavanu. Nadšené historky mých dětí mě naladily a těším se. Po příjemném výletu se přiblížil čas spánku našich dětí. Rozkládáme dolní postel a chystáme tu horní. Děti usínají. Já nejdřív spím dole sama. Po chvilce ale můj muž slyší: “Lásenko, na mě tady profukuje, je mi zima…” Tak si se mnou mění místo a jdu nahoru za dětmi, kde je tepleji. Ale můj organismus oslabený předchozí nemocí je jakýsi citlivý. Po chvilce můj muž slyší: “Lásenko, zatop ještě víc, je mi zima..” Děti mezitím spí odkopané a vypadá to, že jim je teplo:)

Vtip byl v tom, že tu noc nám došel plyn, takže ta zima nakonec byla a já donutila mého muže asi ve dvě ráno nastartovat karavan a zavézt nás do tepla panelákové postele. Jetě předtím jsem několik hodin přemlouvala sama sebe, že to zvládnu. Přemýšlela jsem nad tím, kam se poděla ta “holka do nepohody”, kterou jsem bývala a kde se vzala ta fiflenka, kterou jsem se stala. Vůbec jsem si nevšimla, že se ze mě stala tak křehká princeznička, řekla bych i lehce rozmazlená panelákovým stylem života. Najednou jsem cítila, že opravdu vystupuji z komfortní zóny a není to jednoduché tak, jak jsem si myslela…

No, můj muž od té doby ví, že plynové bomby musí mít dvě a jedna z nich musí být vždy plná, aby zase nevystrašil tu princezničku, která se ve mně skrývá.. A do toho jsme si pořídili do karavanu takové speciální matrace, aby tu princeznčku ve mě nebolely záda z proleželých matrací…Co mi naopak nedělalo problémy, bylo zredukovat počet svých věcí na minimum tak, abychom se do karavanu vešli. Vevnitř máme každý jednu skříňku na oblečení. Děti mají oblečení hodně, ale malé, takže se v pohodě vejdou do svých skříněk. Janek má oblečení velké, takže ten trochu problém měl a má ho i na víc místech..No a já do své skříňky potřebovala narvat životně důležitější věci než je oblečení (knihy, karty, brumli, tibetskou misku). Takže jsem dokázala své oblečení hodně zredukovat. A změnila jsem názor na to, které oblečení je ještě čisté a které už je špinavé. Holt pračku nemáme na každém rohu. Tak uvidíme, jak to s tou mou komfortní zónou dopadne, ale mám pocit, že princezničce ve mě dochází síly a místo ní se probouzí prastará moudrá bylinkářka…:)