Z paneláku do karavanu

Bydlení v paneláku. Pohoda. V zimě teplo ani nemusíš pro to nic udělat. Neustále teče teplá voda. Studená jakbysmet. Menší prostor se docela dobře uklízí. Jsi ve městě, V centru všeho dění. Obchody máš za rohem, stíháš být u všech akcí jako první:) Jenže…Když jsme se přestěhovali, měli jsme pocit, že se dusíme. Samozřejmostí moderních panelových domů je dokonalé zateplení. Tak dokonalé, že člověk zvyklý na čerstvý vzduch se tam fakt dusí. První měsíce jsme nedělali nic jiného než větrali. Pak jsme si zvykli a větrali jen několikrát za den. Jenže….Když jsme chtěli s dětmi do přírody, byla ta příroda nějak moc daleko…Zezačátku jsme vzali auto a jeli do Chřibů. Ale pak jsme nějak zlenivěli a vzali na milost tamní dětská hřiště s dvěma až třemi stromy. 

Jenže….Když člověk bydlí v paneláku, naplno si uvědomí, jak na něj působí energie druhých lidí…Vnímáš, že sousedka leží hned za stěnou, u které máš sedačku a čteš si knížku. Sem tam Tě pobaví konflikt sousedů bydlících nad Tebou. Pak Tě ale naštve sousedka, které připadají Tvé hrajcí si děti hlučné. Panelák je pevně stojící budova, kterou snad ani vichřice nepohne.

A přesně tak jsme si po dvou letech v něm připadali. Zamrzlí, pevně ukotvení na jednom místě. Ale my lidé se máme vyvíjet, ne ustrnout na jednom místě.

A tak jsme tady. V karavanu. Na cestách. Rozhodli jsme se hnout z místa. Dát nový směr, nový vítr našemu životu.

Co nás k tomu vedlo?

1. Děti

Jakmile se ze mě – obyčejné dívky –  stala matka, celý svět se změnil. Žebříček hodnot se zhroutil a postupně jsem si vytvářela nový. To malé klubíčko lásky, které jsme pojmenovali Jasmínka, se den ode dne víc a víc zavrtávalo do mého srdce. Netrvalo dlouho a z ženy milující svou práci a taky volnost pro mnoho aktivit se stala maminka. Šťastná maminka prožívající naplno každou chvíli se svými dětmi. A tak hlavním cílem naší dobrodružné mise jsou naše děti. Máme teď možnost s nimi trávit víc času. A být s nimi v přírodě. Někde jsem četla, že co do svých dětí rodiče vloží prvních šest let jejich života, to se jim mnohonásobně vrátí. A tak jsme se rozhodli být s nimi víc. A předat jim to nejlepší z nás. 

2. Touha po rodovém statku

Vidím sebe, mého muže a děti na hektarovém pozemku, v blízkosti lesa, s tekoucím potůčkem. Děti pobíhají v sadu plném ovocných stromů, hrají si, smějí se, objevují. Já sbírám bylinky, ze kterých pak připravuji léčiv mastičky, suším je na čaj…Můj muž je zrovna někde na výjezdu, točí dokument a je ve svém tvořivém živlu. Vrací se odpoledne a s dětmi ho vítáme domácím napečeným chlebem…Krása, že?

Jen se nám zatím nepodařilo najít ten správný hektarový pozemek. Z paneláku se trochu hůř vytváří realita permakulturní zahrady. A tak se vydáváme za opravdovmi mistry. Za lidmi, kteří už tuto realitu žijí, mají své obrovské zahrady a žijí víc v souladu s přírodou. Chceme se od nich inspirovat, ledasčemu se naučit, spřátelit se. A věřím, že pak se nám podaří objevit i ten náš pozemek. Aneb na co myslíš, to k tobě přichází.. Asi jste se s tím už ve svém životě potkali. My jsme třeba koupili starý úžasný pojízdný retrokaravan a víte co? Od té doby potkáváme mnoho aut veteránů:) Ten náš vůz si prostě přitahuje k sobě kamarády:) A tak mám pocit, že pobytem na permakulturních zahradách si k sobě přitáhneme vlastní hektar snáz než z obýváku panelového bytu.  

P.S. Kdybyste věděli o krásném, minimálně hektar velkém pozemku, na nehož se podíváte a úplně na něm vidíte naši rodinku, dejte nám vědět:))) Rádi se na něm zabydlíme.

3. Zájem o permakulturu

V domku v Jestřabicích jsme měli zahrádku. Na ní jsem s vášní pěstovala kopřivy, radovala se ze sedmikrásek, fialek. Dělala jsem med z pampelišek. Sušila mátu, meduňku, bez. Na podzim jsem nechávala listí pod stromy. Nic neryla.  Radovala se z žabiček v jezírku a poletujících vážek. A až později jsem objevila knihy o permakultuře a zjistila, že ta moje zahrádka je vlastně tak trochu permakulturní. Pak jsem přečetla mnoho knih a v té době byl ze mě velký permakulturní teoretik. Pak přišel požár našeho domu a dva roky strávené v paneláku, kde jsem o permakultuře jen snila. Uvědomila jsem si, že knížky jsou moc fajn, ale praxe je praxe. A proto jsme se rozhodli jet na různé permakulturní zahrádky. Potkat se a seznámit se s lidmi, kteří takto již žijí. Načerpat vlastní zkušenosti při pomoci jim a předávat informace dál.