Proč jsme neodjeli do Španělska

Slunce. Teplo. Moře. Naše děti letně oblečené běží po pláži. Všude je plno smíchu. Naše kůže se začíná zbarvovat dohněda i přesto, že slunce ani ve Španělsku v zimě tolik neopaluje. Po večerech romantika s mým mužem za svitu měsíce a šumění moře.

Mám pocit, že tyto obrázky vyskočily v představách každému, komu jsme řekli, že na zimu jedeme do Španělska. Protože v tomto ročním období se v našem nezatepleném karavanu v České republice moc dobře bydlet nedá. Občas se mi zdálo, že lidé okolo jsou z představy zimy strávené ve Španěsku nadšenější než my:) Někteří už dokonce kupovali letenky, že za námi přiletí na prázdniny.

A pak přišel listopad. Ten byl k našemu obydlí celkem příznivý, zima o sobě dávala vědět jen lehkými závany, většinou nočními mrazíky, které jsme díky dobrému topení ani nestihli postřehnout. Jen jsme museli častěji měnit plynové bomby, protože některý z té dvojice “propan – butan” nechce vystoupat nahoru, když je mu zima:)

Janek měl v listopadu fotografický workshop a já s dětmi putovala po rodině. Moje mamča se mě tenkrát zeptala, kdy do toho Španělska odjíždíme? První mě napadlo odpovědět, že jsme nevyzpytatelní, takže termíny jsou ode dneška až po to, že neodjedeme vůbec. Mamči jsem ale verzi zmírnila na od dnešního dne až do za měsíc:)

Jasmínka začala na všechny obrázky kreslit domečky a básnit o svém pokojíčku. Cítili jsme, že za těch 9 měsíců máme ”v nohách už tisích mil” a vnímali jsme celorodinnou potřebu se na chvilku spíš někde ustálit, než opět cestovat do velkých dálek někam, kde nikoho neznáme. Navíc projekt na Hithitu se chýlil ke zdárnému konci, a tak nám bylo jasné, že v zimě budeme ještě potřebovat prostor pro tvorbu. Abychom tou naší dokumentární sérií dokázali opravdu předat to krásno, smysluplno, láskyplno a tvořivo, co jsme po celou sezonu u našich kouzelných přátel zažívali.

Jednou jsme se po návštěvě u našich známých vrátli do karavanu. Už byla tma a Kvideček byl unavený. Tak jsem ho hned dala na horní postel a nestihla jsem z ní vše odklidit. Což ho v tom rozespalém stavu naštvalo natolik, že vzal Jankův foťák a shodil ho dolů na zem. Ten se rozletěl na kusy. Do toho se nám nepodařilo si zatopit v kamnech. Příčinu jsme odhalili až o pár okamžiků později – došly nám baterky. V topení a obrazně i v cestování. Krize v tu chvíli byla veliká – ani Bachovky krizovky na ni nezabraly:)

Já jsem naštvaně a lehce laškovně prohlásila: “Héééj, vesmíre, my ale už přece víme, že na zimu nemáme být v karavanu. Nepotřebujeme další znamení. Jenom nám teda, prosím, prozraď, kde máme být?!” Byla to druhá polovina listopadu a my ještě nevěděli, kde přes zimu budeme…Ale silná emoce vyslaná směrem nahoru způsobila, že odpověď přišla velmi brzy…