Náš první zimní domov

Ještě koncem listopadu jsme nevěděli, kde budeme přes zimu. Do Španělska se nám přestalo chtít. Mám pocit, že jsme začali být hodně napojení na přírodu a přirozený cyklus roku, a tak se nám spíš než vyvíjet další aktivitu a jet za sluncem, chtělo spíš schoulit se do náruče Paní Zimy, nechat se zabalit do jejích peřin a slastně odpočívat a nabírat energii na další cesty. A naše přání bylo vyslyšeno.

Začátkem prosince jsme s karavanem přistáli ve Veselici na Jagava farmě. Měli jsme k dispozici celé tamní kreativní centrum, kde je jindy během roku rušno a koná se jeden zajímavý kurz za druhým. Teď tu ale bylo ticho a klid, který rozvířily jen naše děti. Dokážete si představit, jak vypadá, když vypustíte dvě malé děti, které strávily rok v malém prostoru karavanu, do velké přednáškové místnosti?:)

Při vjezdu nás vítaly mohutné stromy, teď bez listí, v zimním spánku. Hned za nimi usměvavý Dorin, pracovník zdejší permakulturní farmy, který teda rozhodně v zimním spánku nebyl, naopak hýřil energií a akčností, jakoby bylo léto a sezona v plné proudu.

Měli jsme pocit, že se vracíme domů. Toto mi příjde na celém našem projektu nejzajímavější. Že nenavštěvujeme a netočíme dokumenty jen o nějakých zajímavých lidech. Ale o našich přátelích. Za ten rok v karavanu jsme vytvořili s lidmi tak hluboká přátelství, že je to jako bychom se vraceli opravdu domů. I Toma (majitele farmy) jsme viděli tak rádi, že by nám nikdo nevěřil, že jsme toho chlapíka viděli jen 14 dní v září a předtím ho prakticky neznali. Ale když ve svém životě potkáte někoho, s kým se máte potkat a vaše setkání má hlubší smysl, duše to poznají a srdce se otevírají.

Náš karavan tak zůstal zaparkovaný v areálu permafarmy a my postupně stěhovali věci z něj dovnitř do kreativního centra a nestačili jsme se divit, kolik jsme toho v karavanu měli…