Vzhůru do Vršků 2 – sousedi

Při naší druhé návštěvě pozemku jsme se seznámili s naším sousedem Olinem. Poté, co jsme mu řekli kdo jsme a kam jdeme, prohlásil: „Tak vy chcete bydlet tam nahoře? Tak to si na mě vemte telefonní číslo, mám traktor, když zapadnete, tak vás vytáhnu.“ Trochu jsem na toho sympaťáka zírala, protože jsem si vzpomněla na Romana. Asi ho znáte z našich příběhů, kterých je součástí. Muž, který se rozhodl ve svých necelých 30ti letech odstěhovat se na samotu do přírody a už přes patnáct let buduje kouzelný a jedinečný prostor lásky.

Když nám povídal o své cestě z města, zmiňoval jeho první setkání se svým sousedem, panem Rakem, který mu taky nabídl pomoc a Roman to tehdy bral jako dobré znamení, že tu má opravdu být. Pan Rak byl pro Romana až do své smrti nádherným průvodcem, spolutvůrcem, mnohému ho naučil. A tak když jsem poprvé viděla našeho souseda, vnímala jsem to jako stejné krásné znamení, že jsme na správném místě. Pamatuji se, jak jsme v karavanu na své první zastávce u Suchánků a Kuby Kršky zažili, jak dobré je mít sousedy. Tehdy jsem si jen tak letmo přála mít úžasné lidi bydlící kousek. Přání bylo opravdu jen tak letmé, křehké, nijak jsem o to neusilovala a hned myšlenku zase opustila. A možná proto, že byla vyslovena v mém dobrém naladění, ze srdce a nelpěla jsem na ní nějak moc, se splnila.  

Postupně jsem zjistila, že k Olinovi patří jeho žena Maruška a jejich dvě už dospělé dcery. Vždycky když vidím Marušku, rozzáří mi to celý den. Naši sousedé jsou pro nás ohromným darem. Jednak lidsky. Mám pocit, že se známe mnoho let a že není náhoda, že jsme se potkali na jednom Vršku. Ať už s Maruškou putuji lesem, sedím s Verčou v kuchyni a povídáme si, obdivuji u Lenky její akčnost a tvořivost či potkám Olina v traktoru na úzké asfaltce vedoucí do kopce, vždycky mám hřejivý pocit u srdce a radost, že tu jsou. A pak je cenné, že kousek od nás bydlí lidé, kteří tu žijí odjakživa. Znají tento kousek matičky Země a mohou vyprávět její příběh. Ví, co kde roste za bylinky a houby. Myslím, že mnohé z pasekářského života se od nich můžeme naučit a inspirovat se. A ano, Olin už několikrát zapadlého Janka traktorem vytahoval.

Přijde mi, že díky našim sousedům můžeme zažívat spolubytí, což je podle mě směr, kterým by se mohla vyvinout celá naše společnost. Věřím, že doba, kdy se lidé žijící kousek od sebe zdravili jen ze slušnosti a ani se neznali, je za námi. Sílu vidím v tom, že se lidé budou spíš spojovat a spolu tvořit. I proto jsem ráda, že jsme tam, kde jsme. Beskydy nám poskytly komunitu krásných lidí všude kolem. A i když jsme od některých dál, třeba na jiném kopci, stejně jsme si blízko a je to krása. Podobné propojení moc přeji všem lidem.