Děti v ráji

Městský život jsme si zpestřili výjezdem na Vyškovec k Hradilům. Zpestření byla už i cesta, neboť Vyškovec je opravdu vysoko a náš karavan po dešti stávkoval a do obrovského kopce opravdu nevyjel. Můj muž se jen tak nevzdává, takže poté, co couval po úzké silnici celkem kus cesty z kopce dolů, vyzkoušel i další příjedovou cestu. A tam jsme dopadli stejně. Jenom jsem se už fakt dala na intenzivní modlení, protože kopec byl opravdu vysoký, silnice úzká a klikatá, náš karavan hodně nahnutý. Řidiči z auta za námi, co museli kvůli nám couvat taky, byli asi nadšení:) Ale zvládli jsme to a zvolili třetí přístupovou cestu, která byla sice nejdelší, ale nejmírnější. Zajímavé poselství pro náš život:)

Rodinku Hradilovu jsme navštívili na jejich několika hektarech, na kterých se najde i políčko konopí. Světlana a Petr mimo jiné pracují na tom, aby postupně obnovili celý proces zpracování konopí – od pěstování rostlinky až po šití oblečení. Ukázali nám i pár výrobků, které šijí z konopné látky. Je moc krásný pocit vidět lán konopí a pak se dotknout látky z něj utkané. Je to návrat k tradicím a přírodě.

Ale to hlavní, co jsem si z toho setkání ve svém srdci odnesla, jsou děti. Z Hradilovic šesti dětí se naše Jasmínka hned dala dohromady s šestiletým Peťou a čtyřletou Světlankou a vytvořili spolu úplnou partu. Během okamžiku se ztratili někam do širých lánů vyškovských a dlouho se neobjevovali. Pak přišli všichni úplně rozzáření s flaškou naplněnou vodou ze studánky.

Poslední cca rok jsem se zamýšlela nad tím, že dnešní děti si moc neužijí pocitu, že jsou někde sami a že to zvládnou. Pocitu, který je podle mě důležitý pro rozvoj sebedůvěry. Vnímala jsem Jasmínčinu potřebu být třeba chvilku ve městě sama a snažila jsem se ji naplnit. Byli jsme na hřišti, kam jsme pravidelně chodili a já chtěla jít koupit vodu do obchůdku kousek přes silnici. A Jasmínka chtěla zůstat sama. Tak jsem ji nechala, protože jsem věřila, že je to pro ni a její vývoj důležité. Ale do obchodu jsem metla největší rychlostí a doufala, že se nic nestane. Aneb i já jsem ovlivněná tím, že město skýtá pro děti různé nástrahy:)

Ale tady, na Vyškovci, jsem byla klidná. A šťastná, že si Jasmínka konečně mohla zakusit vydat se na nějakou dobrodružnou výpravu, se stejně starými dětmi, aniž by měly za zády nějakého dospělého.

Jasmínka byla v těch nejlepších rukou, o tom jsem se přesvědčila na další výpravě, kterou jsem už podnikla i s Kvidečkem a dětmi. Malý Peťa byl úplně dokonalý. Připravený na všechny nástrahy, měl píšťalku a nožík, věřím, že by si dokázal poradit se vším. A hlavně měl v sobě kus gentlemanství a ochranářství nad holkami. Ještě nikdy jsem se nesetkala s takto kouzelnou chlapeckou energií. Byl jiný než kluci, které potkávám a doufám, že Kvideček jednou bude taky takový. Kromě toho, že Peťa holky ochraňoval, tak ještě jim pomáhal se nazdobit – lovil pro ně nejkrásnější lístky a květiny, které si pak holky dávaly do vlasů a vypadaly fakt nádherně.

Jasmínka i s jeho pomocí vylezla na strom a kdovíco si ještě vyzkoušela a sama (beze mě či Janka) zvládla. Věřím, že to bylo velmi důležité setkání pro její další rozvoj a hlavně její sebedůvěru.

A přesně toto je jeden z důvodů, proč toužím po hektaru někde v přírodě. Aby moje děti mohly nerušeně objevovat, samy a tvořivě. Ideální by bylo, kdyby naši sousedé měli aspoň šest dětí. Po setkání u Hradilů mě Jasmínka ukecává, že chce abych měla taky šest dětí:))