Jsem ženou svého muže

Dívám se na svého muže, se kterým společně kráčíme po cestě životem osmým rokem. Vidím kolem něj záři, cítím jeho vnitřní sílu a vnímám naše propojení. Chce se mi plakat dojetím, protože si uvědomuji, že jsme si den ode dne blíž. Kdysi za dob studií jsem si někde přečetla informaci, že zamilovanost trvá maximálně dva roky a poté se mnohé vztahy ochlazují. Ona zázračná chemie, která na začátku spojila mnoho lidských srdcí, přestává působit. Ale mezi mnou a Jankem vzniká s přibývajícím časem spíš větší propojení, hloubka, intimita a láska.

Mám pocit, že mu otevírám své srdce víc a víc a když už si myslím, že jsem na svém maximu otevření, posuneme se zase dál a otevřu se ještě víc. Díky spojení s tímto mužem jsem poznala sama sebe a posunula se ve svém životě víc, než kdybych měsíce meditovala v klášteře. Je to síla. Je to krása. A zároveň je to i každodennost. Pustila jsem jej plně do svého nitra a díky tomu mohla nakouknout do svých hlubin i já.

Proč tohle celé píšu? Protože bych to přála všem ženám. Aby k sobě našly úžasného muže v jehož náručí mohou bezpečně a nádherně rozkvést. Vnímám, že cesta skrze láskyplné otevřené vztahy je krásnou cestou, po níž se jako lidé můžeme vydat. Kolem mě přibývá párů, které takto spolu nádherně plují životem. A je to síla. Zároveň vím o značném množství žen, které sní o žití blíž  v přírodě, vytváření rodových statků na hektarovém pozemku. Mám ale pocit, že bez muže po boku to nejde.

Teda – věřím v to, že existují ženy, které by se „vyhecovaly“ a zvládly samy žít na samotě u lesa, nachystat si každý rok dříví na zimu, založit záhonky na zeleninu, zorganizovat vybagrování jezírka a do toho ještě vydělat nějaké peníze na běžné lidské výdaje. Ale – nějak by se mi v tom kolotoči života vytratil prostor na ženství. Prostor na jemné bytí, tanec, záři a napojení. A taky hluboké sdílení se svou druhou polovinou, bytí s otevřeným srdcem. A proto je tento můj článek zároveň povzbuzením pro všechny ženy, aby víc otevřely svá srdce tak, aby k nim mohl přijít ten pravý muž a vyléčit všechna malá či větší zranění, které v sobě my ženy občas nosíme. A taky ponouknutím pro všechny muže, aby v sobě probudili ten dar, který mají – být živnou půdou, která je tolik potřeba proto, aby rozkvetla květina.