Na skok zase měšťáky

Po dvouměsíčním putování Valašskem jsme se rozhodli na chvíli vrátit zpátky do rodného kraje. Zatoužili jsme aspoň částečně zpracovat a dát dohromady ty úžasné rozhovory, co jsme natočili a taky Janek potřeboval čas a prostor pro dokončení dokumentu o fotografu Larsi van de Goorovi. A tak jsme si jeden den pochutnávali na hrášku u Romana a druhý den jsme si stěhovali věci z karavanu na byt. Děti se těšily na babičky, já na pořádnou očistu ve vaně a Janek už se celý třepal na tvorbu za počítačem.

Ovšem ty dva měsíce v přírodě nás změnily. Až tak moc nepřeháním když řeknu, že se z nás stali lidé neschopní žít ve městě. Vzduch voněl jinak, voda chutnala jinak, bylo větší horko, chyběl nám výhled do zeleně.
Paradoxně jsme zrovna hned další den museli jet do Brna něco vyřídit. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem vstoupila do velkého nákupního střediska. Hemžily se tam stovky lidí, kolem to divně znělo a já se skoro nemohla nadechnout z toho stresu, který jsem tam vnímala. Asi už vím, jak se cítil Tarzan, když přijel poprvé do města. Nechápala jsem, co tam ti lidé dělají. Proč mají potřebu nakupovat tolik věcí. Navíc věcí, které nejsou živé a opravdové. Nechápala jsem, proč lidé radši nesedí pod stromem někde u lesa a nevnímají krásu a opravdovost přírody. Nechápala jsem, jak můžou lidé nakupovat zeleninu bez vůně a chuti a myslet si, že jí zdravě. Cítila jsem se jako bych přijela na jinou planetu a nerozuměla jsem řeči tohoto kmene:)

Tento stav trval ale jen pár dní, pak jsem přistála opět na zemi, respektive ve městě:). Pomalu mě začínal chytat do svých spárů duch nakupování a já začala taky chodit do obchodů a přinášet z nich “velmi potřebné” věci. Užívala jsem si množství vody na koupání a velký prostor bytu. To mě přivádělo k myšlenkám, jak jsme jako lidé tvární. Během pár dní, týdnů si zvykneme na cokoli. Bavila jsem se představou pravěkého muže zírajícího do počítače. Mám pocit, že by to pro něj byl větší stres, než když na něj valí dva mamuti. Možná by i oslepl. Říkala jsem si, že kdyby lidé žijící v baroku přicestovali k nám do současnosti, asi by jejich těla nevydržela všudypřítomý wifi signál. Ale když je ta změna pomalá, tak si zvykneme na cokoli. Opravdu cokoli.

Ale jako lidé máme jednu obrovskou výhodu. Tam uvnitř nás, hluboko, je moudrý rádce a ten přesně ví, co nám každému vyhovuje, co lahodí naší duši, co nás dělá šťastnými a zdravými. Stačí se jen chvíli zastavit, v tichu a klidu a zeptat se….
A pak máme jako lidé další výhodu. Můžeme ten hlásek uvnitř sebe poslechnout a vytvořit si přesně to, po čem toužíme. Někomu opravdu vyhovuje městský život, jiný je stvořený pro život na samotě u lesa.
My s Jankem jsme odjakživa spíš ti “přírodní”, a tak se není čemu divit, že jsme po pár nocích v bytě museli vyjet karavanem někam k lesu a tam se pořádně v léčivých lesních energiích vyspat.