Podzimní poselství

Stojí. Majestátně. Hrdě. Přestože už vlastně spí. Na větvích se mu pohupují poslední listy, většinu z nich už má ale nastlanou pod sebou. Je z toho pěkná peřinka, až mě láká se do ní zcela ponořit. Přiblížím se k jeho kmeni, několika hlubokými nádechy se nechávám prostoupit jeho esencí.

Užívám si přítomnost a vzájemnou blízkost. Po chvilce cítím od nohou ohromné teplo. I když má pravděpodobně prastarý javor už většinu své síly staženou do kořenů, tak mi aspoň kousek z ní posílá. Zdraví mě. Říkám si, jestli má pro mě nějaké poselství. Po vyslovení otázky se mi objeví vzpomínka na to, jak jsem se jako malá někdy ve škole poprvé dozvěděla, že jsou země, kde je skoro celý rok teplo.

Zatímco většina spolužáků zajásala a pomalu si balili kufry a stěhovali se do teplých krajin, mou hlavou jen proběhla myšlenka, že jsem ráda, že žiji tady v České republice. Že si naplno užívám proměnlivosti během roku. Líbí se mi všechna roční období. Až pod taktovkou Šárky jsem si začala všímat toho, že se nemění jen příroda okolo, ale že se během roku měním i já, něco vevnitř, hluboko ve mně. I podzim má svá poselství.

Nedávno jsme s Jankem vyprávěli znovu příběh hledání našeho prostoru pro život. Já pozemek hledala 6 let usilovně, akčně. Úplně jsem na svém snu o hektarovém pozemku lpěla. Moc jsem si nedokázala představit jiný způsob života. Jednou jsme se celá rodina vraceli domů na faru, kde teď bydlíme, a já se podívala na své šťastné a usmívající se děti, na svého úžasného muže i na sebe a uvědomila jsem si, že už jsem šťastná teď. Že nepotřebuji ke svému štěstí nic víc. Všechno mám už teď a tady. A že s těmito lidmi kolem sebe budu šťastná kdekoli, klidně i zpátky v paneláku. A představu hektarového prostoru lásky jsem zcela pustila. Paradoxně přibližně za měsíc k nám náš pozemek přišel.

Teď na podzim jsem se dívala na stromy a kochala jsem se jejich nádhernou přehlídkou listí. Když jsem stála na našem pozemku, zafoukal vítr a mnoho lístků vzlétlo vysoko do vzduchu a pozvolna padalo směrem ke mě. Uvědomila jsem si, že stromy se každý rok dobrovolně a s lehkostí vzdávají svého listí. Nelpí na něm a nechtějí si ho mermomocí nechat. Naopak, s důvěrou jej shazují dolů. Moc dobře vědí, že některé věci je třeba pustit. Jen tak pak může přijít něco nového, krásného.

I jejich síla se postupně stahuje dolů, do kořenů. Možná se nás příroda snaží inspirovat k tomu, abychom i my zpomalili, zklidnili se, ponořili hlouběji do sebe. Můj letošní podzim je přesně takový. Až teď jsem si uvědomila, že ač jsme velmi společenská rodina a s dětmi často někde někoho navštěvujeme, tak tyto dva měsíce jsme opravdu ponořeni do sebe. Víc si užíváme úzkého rodinného kruhu. Víc spolu něco tvoříme.

S dětmi sbíráme barevné listí a přeměňujeme ho na výtvarná díla. Ještě obíráme poslední zbytky malin, které se nám na zahradě urodily. S chutí pojídáme lichořeřišnici, která na podzim svou krásnou barevností přímo láká k zakousnutí. Děti pomáhají Jankovi při stavbě domečku. Čteme si spolu dlouhé pohádky. Víc si povídáme, víc se k sobě tulíme u kamen a Kvideček má tak víc prostoru říkat: „Mami, mám Tě rád, nekonečno…“

A Jasmínka zase při usínání teď nedávno řekla: „Mami, já tak ráda usínám, když mě držíš za ruku, protože cítím, jak ke mně skrze ni proudí láska.“  Čímž krásně s dětskou nevinností vystihují to, o čem náš život doopravdy je, nejen na podzim, ale celoročně – tedy o lásce. A ta opravdu nikdy nekončí…