Pohádka o setkání spřízněných duší

Od jara do podzimu jsme cestovali karavanem a navštěvovali různé lidičky žijící v souladu s přírodou, v souladu se sebou, více či méně šmrnclé permakulturou. Navštívili jsme mnoho domácností, viděli spoustu krásných zahrad a hlavně jsme poznali nádhené obyvatele těchto přírodních zákoutí. Teď ve chvilce odpočinku a zastavení se trošku zamýšlím nad tím celým procesem. S velkou vděčností a tak trochu i údivem si uvědomuji, že nás všichni tito lidé pustili do svých zahrad a domovů, přivítali nás s otevřenou náručí, svěřili se nám se svými osobními příběhy. Je to vůbec možné? Kdybych to neprožila, tak neuvěřím. Jen si představte, že k vám domů dorazí rodinka neznámých lidí a chvilku se u vás zabydlí. Není to jen jeden poklidný člověk, se kterým si vyprávíte a jinak o něm ani nevíte. Je to celá rota rodinky Sedlářovy, no naše děti rozhodně nejsou přehlédnutélné. Naběhnou do domácností s celou svou akčností a zvídavostí. Navíc máme pocit, že nejedeme za neznámými lidmi, ale za opravdovými přáteli, které jsme neviděli třeba jen chvilku. Máme tolik společných témat, tolik společného souznění…

Mám pro to všechno jen jedno malé vysvětlení. Je to vysvětlení pro mnohé neuchopitelné, proto jsem zvolila formu pohádky…
_____________________________________________________________________________
Bylo nebylo jedno nebe. A v něm bydlela spousta přátel, spřízněných duší. Měly se moc rády, často si spolu povídaly, hrály…A pak se začaly nudit a chtěly poznat něco jiného, naučit se něčemu novému. Byly to moc moudré duše. Jedna z nich se podívala dolů z nebe a říká těm ostatním:” Dívejte se, co je to tam dole? Je to nový svět a je krásně zelený, pojďme ho spolu prozkoumat.” Někteří nadšeně souhlasily, ale byla tam jedna dušička (třeba já :)), která se trochu bála jít do toho cizího světa. Ty ostatní duše ji utěšovaly a podporovaly a říkali jí: “ Neboj se, půjdeme tam všechny spolu. Vzájemně se poznáme, i když budeme vypadat jinak. Budeme se vzájemně podporovat a postupně se spolu rovzpomeneme na všechny ty dary a moudrosti, co už známe,”
Tak jo, řekly si duše a skočily spolu všichni zároveň na Zemi. Jenže zrovna zafoukal vítr a naše milé dušičky rozfoukal po celé České republice. A tam někde v okolí Kyjova se dvě duše našly, bylo jim spolu krásně, zamilovaly se, měly děti. Tím končí většina pohádek, ale tato teprve začíná:)
Tyto dvě duše pořád něco hledaly v okolí Kyjova, nedokázaly pořádně popsat, co to je, ale cítily neklid a potřebu něco objevit…A tak se vydaly na cesty, karavanem. A postupně se na cestách rozvzpomínaly. Potkávaly totiž ty svoje spřízněné duše z nebíčka! A každá duše jim předala do srdce kousek drahokamu v podobě světla – a oni zářili čím dál víc…
______________________________________________________________________________
Takže děkujeme milé naše spřízněné dušičky, že jsme vás mohli konečně potkat na svých cestách. Moc si ceníme darů, které jsme od vás dostali a postupně se díky setkání s vámi z nás stávají zářící lidé, neb se v nás probouzí ona pradávná moudrost. Každý střípek, každý malý drahokam byl a je pro nás moc důležitý. Děkujeme.