Přátelství se stromy

Je to pár let zpátky, je mi tak 27 let. Den co den chodím do lesa kousek od domu. V převážně akátovém lese jsem si oblíbila vzrostlý dub. Chodím si pod něj sednout každý den, už několikátý měsíc. Vzniklo mezi námi přátelství. Posezení v lese mi dělá moc dobře. Někdy hraji na brumli a zpívám. Jindy se celým lesem nese mé Ooooommmmm. Často ale jen tak Jsem. Medituji – moderně řečeno. Cítím vděčnost. Stromu, že tu je a že tu s ním můžu být. Obdivuji jej pro jeho dokonalost, velikost a představuji si, kolik lidí a příběhů za svůj stoletý život viděl. Postupně se stávám víc a víc vnímává na jeho energii. Mám pocit, že mě vidí stejně rád jako já jeho. Zároveň ale cítím, že mu ubývá sil. V té době se ke mně dostanou knihy od Margot Ruis o Bytostech přírody a celé mi to dochází. Začínám mít velkou potřebu něco pro Matku Zem a přírodu dělat, protože je v této době těžce zkoušená námi lidmi. Naše mobilní telefony s jejich signálem nedělají dobře ani nám lidem, natož lesům. Stromy velmi těžce nesou, že jsme je my lidé přestali vnímat a vážit si jich. Hladit je a zpívat jim. A tak den co den sedím pod “mým” dubem a posílám k němu lásku. V mých představách sed celý strom koupe v krásných energiích bezpodmínečné lásky. A on mi to vrací. Koupeme se spolu a je to nepopsatelná nádhera.

Je mi 30 let a zítra mám oficiální doktorský termín porodu svého prvního dítěte. V klidu si ale čtu článek o tom, že většina dětí se v termínu nerodí a mám pocit, že to ještě pár dní potrvá, než se ze mě stane maminka. S obrovským porodním bříškem mě to ale táhne na zahradu, kde mám potřebu vyplevelit celý náš bylinkový záhonek. Je to celkem makačka, ale kupodivu mě to spíš nabije energií a spokojeností. Usedám pod třešeň, co máme na zahradě. Je to stará moudrá bytost, do které jsem se zamilovala hned, jak jsem ji viděla poprvé. Asi hlavně kvůli ní jsem ten domek koupila:) A jak tak pod ní sedím, promlouvám k ní. Napadá mě, že je to už matka zasloužilá, přeci každý rok “rodí” spoustu dětí a stihne je ještě vychovat a pak je pustí dál do světa..A tak ji prosím, ať kousek té její mateřské energie a zkušenosti přejde i do mě, neboť mě to čeká všechno poprvé a nevím, do čeho jdu. Jakmile dořeknu tuto svoji prosbu, začínám rodit. Jasmínka v mém bříšku začíná hlásit, že chce na svět. Vím, že všechno bude v pořádku a krásné, neboť jsem od své třešně dostala nádherný dar. Když pak přijíždím s miminkem z porodnice domů, dostávám další dar – třešeň mezitím krásně celá rozkvetla a já si první dny poporodní k ní chodím sednout a sbírám síly. Děkuji.

Je mi 35 let. Po ročním cestování v karavanu jsme se zabydleli na faře. K ní patří i taková minizahrádečka, spíš koutek čítající čtyři ovocné stromy, několik rybízových keřů a tři záhony na pěstování zeleniny. Ovšem je to naprosto kouzelná zahrada mající sílu. Snad je to i posvátností místa, na kterém se nachází. Pod jeden z těch ovocných stromů usedám. Je to jako návrat domů. Po letech, kdy jsem byla matka na plný úvazek a vnímala prakticky jen svoje děti se znovu napojuji na sebe. Jsem zpátky. Radost ze společného setkání. Jen já a strom. Obrovská síla lásky.

Vzduch, voda, slunce, lesy, stromy, keře, rostliny, byliny, květiny, půda, živočichové…

Pojďme se spolu navrátit k přírodě. Říct jí: “Ahoj, jsem tady. Zpět u tebe. Promiň, že jsem Tě nevnímal. Chodil po Tobě bez povšimnutí. Trhal rostliny jen tak a zadupával Tě. Nyní se k Tobě navracím. S pokorou zohýbám své záda, bořím ruce do hlíny a líbám Tě. Otevírám své srdce a mezi námi proudí láska. Jsem u Tebe zpět. Plně Tě vnímám. Pojď. Budeme kráčet spolu. Vzájemně se podporovat. Spolupracovat. Protože už vím, jak důležitá jsi. Děkuji.”