Projít temnou nocí

Měl to být opravdu jenom skok. Malá ochutnávka městského života se ale trochu zvrtla a byly z toho skoro celé prázdniny. Janek se naplno vrhl do dokončení dokumentu o Larsi van de Goorovi – holandském fotografovi žijícím v karavanu. A já se pomalu stávala alergickou na větu: “Až dokončím Larse…” V praxi to vypadalo tak, že první měsíc jsme byli na bytě, který nám půjčil Jankův brácha Vojta. Zázemí, babičky i kamarádky na blízku. Dlouhé procházky v parku. Spousta času na dětských hřištích. Přesto jsem měla pocit, že energie přestala proudit. Protože jsme se nevěnovali tomu, proč jsme do karavanu šli. Pocit, že jsme jinde, než jsme chtěli být, mě čím dál víc deptal. Pomalu se ze mě stávala ještě víc hysterická ženská, než jsem obvykle hodinu před vypuknutím menstruace. Aby toho nebylo málo, tak druhou část prázdnin jsme už nebyli na bytě, ale zpátky v karavanu. V karavanu ve městě, znáte šílenější kombinaci? Janek potřeboval zázemí pro svůj počítač a klid a prostor pro dokončení dokumentu. A tak jsme začali objíždět své rodinné příslušníky, kamarády a známé. Babičky, které před půl rokem plakaly, že jim odjíždíme karavanem a dlouho nás neuvidí, teď plakaly, že nás vidí pořád:) Poprvé za tu dobu, co jsme v karavanu, jsem měla opravdu pocit, že jsme bez domova. Oba s Jankem jsme začali intenzivně cítit, že zázemí je potřeba. Paradoxně hlavně kvůli tomu, aby mohl Janek pracovat.

Do karavanu jsem šla s vizí společné tvorby a cesty za permakulturními farmami a lidmi žijícími v souladu s přírodou. Ne proto, abych byla s dětmi v karavanu, zatímco můj muž pracuje na jiném projektu..Ač jsem se o to moc snažila a chtěla jsem, nedokázala jsem v té době být moc oporou Jankovi, naopak.

Jedné noci, v tomto zkouškovém období, jsem měla opravdu strach. Hlavou se mi honily obavy, že nikdy ten svůj domov nenajdeme. Bála jsem se, co s námi bude v zimě, kde budeme. Měla jsem pocit, že netvoříme a že nám ubývá peněz. Kdyby mě v tu chvíli viděl nějaký zkušený psychiatr, milerád by mi předepsal nějaké ty prášky na zklidnění, možná by se našla i nějaká diagnoza:)

A právě v tu chvíli jsem začala prosit Boha a anděly, aby ve mně znovu rozsvítili to světlo, které ve mně dřív zářilo. Aby mi ukázali, že jsme stále na správné cestě a vedli nás. Poté jsem se uklidnila a usnula. Následující dny se začaly dít zajímavé věci.

Najednou si lidé ve velkém začali objednávat Jankovu fotoknihu s kartami. Každé ráno jsme se probudili a měli novou objednávku. Bylo to potvrzení, že jsme na správné cestě a je o nás postaráno.

jedné chvíli, kdy jsem se fakt cítila bez zázemí, tak mnou začala proudit taková silná uklidňující energie a v tu chvíli jsem věděla, že všechno je v pořádku. Že právě toto všechno si mám prožít a zažít, zatím nevím proč, ale jednou se mi tato zkušenost bude hodit.

Po dlouhé době jsem se stavila na kávičku za svými kolegyněmi z práce (jsem už tak dlouho na mateřské, že mi přijde jako scifi, že jsem někdy chodila do práce:)) Seděla jsem tam chvilku osamotě na místě, kde jsem zažívala krásné chvilky pracovní a napojovala se na svou tvořivou energii. Byl to moc důležitý moment – spojit s s tou Lucií, která radostně pracovala a tvořila. A někdy v tom období mi taky docvaklo, že nemusím čekat na Janka, až dodělá webové stránky, nebo začně pracovat na našem společném projektu, ale můžu začít sama. A vytvořila jsem tento blog, díky kterému se rozproudila moje energie a já už neprudila Janka 🙂

A pak – Janek dokončil dokument o Larsovi a vyjeli jsme do Veselice na permakulturní farmu Jagavu a tam jsme se měli jako v ráji a po cestě potkávali mnoho a mnoho potvrzení, že jsme na správné cestě a že je o nás krásně postaráno.

Takže…děkuji. Někdy stačí jen poprosit a zázraky se dějí…
P.S. Mimochodem ten dokument o Larsovi je moc krásný, s mnoha poselstvími a to musím uznat, i když jsem při jeho tvorbě velmi protestovala