Romanův prostor lásky

A jsme zase na cestách. Tentokrát ale ne tak vyladění jako obvykle. Já vlastně ani nevím proč, ale jsem totálně rozhozená. Ječím na děti, chce se mi rodičovství pověsit na hřebík, začíná mě bolet hlava…Občas mi to Žít lehce prostě nejde. A v tomto naladění přijíždíme k Romanovi. Roman je muž, který se ve svých cca 27 letech rozhodl žít v přírodě “na samotě u lesa”. Od tohoto rozhodnutí uběhlo 15 let, které strávil na svém rodovém statku v souladu s přírodou. A podařilo se mu vytvořit nádherný prostor lásky. Toto sousloví znám z knih o Anastasii od Vladimíra Megreho. Jedná se ve zkratce o to, že když žiješ a tvoříš na svém pozemku, tvém domově, tento prostor se na Tebe tak vyladí, že tě pak i harmonizuje a léčí.

A já jsem poprvé v životě pocítila tuto obrovskou sílu lásky. Jen jsme vstoupili na hranice Romanova pozemku, cítili jsme se lehčí. Spadla z nás tíha předchozích emocí a my se opět usmívali. Mě dokonce přestala bolet hlava. Vím o tom, že příroda harmonizuje. Mám mnoho příkladů ze svého života, kdy mě stromy v lese vyléčily. Ale toto byla opravdu síla. Nádherná, transformující energie. Součástí pozemku je i nádherné jezírko s lekníny. Je příjemné jít nahoru rozkvetlou loukou a najednou objevit – přírodní koupaliště, do kterého hned můžete i s dětmi skočit a zaplavat si. Jako bonus dostanete výhled na okolní krajinu – lesy, prastaré duby, louku. Navíc cesta vede kolem bzučících úlů plných spokojených včel.
Roman nám ukázal i svoji lékárničku, která se ale v mnohém lišila od běžných. Měl v ní tinkturu na boreliozu, speciální přípravek na “červíky a parazity”, propolis, kostival na zubní kazy apod. A jak říkal, je krásné, když nemusíte chodit do běžné lékárny pro chemické léky, že místo toho můžete brát Boží dary přímo z přírody. A víte co? Podle mě Roman nepotřebuje ke svému zdraví ani tyto speciální tinktury. Je zdravý, protože je naladěný na přírodu a žije ve svém prostoru lásky. Přírodní léky vyrábí jen tak pro radost a pro druhé.
Jsem velký jedlík. Dokážu toho sníst víc jak můj muž. Navíc, když chvilku nejím, začnu být nervozní a bolí mě hlava. Ale u Romana….jsem skoro nic nesnědla. Neměla jsem hlad. Byl to pro mě zcela nový zážitek.
Jsem šťastná, že na Zemi, i v České republice přibývá takových prostorů lásky. Lidé víc a víc cítí volání přírody a chtějí s ní být v souladu.

Ten den, kdy jsme přijeli k Romanovi, jsme měli s mým mužem výročí. Bylo to přesně 5 let, co jsme spolu vystoupali na Vršatec. Tehdy ještě ne jako pár. Ale tam na vrcholu hory jsme prostě věděli, že k sobě patříme. Jen jsme to ještě nepojmenovali. Dívali jsme se shora na rozlehlou krajinu a už tehdy jsme se dívali jedním směrem. A to nám zůstalo. Stále jsme blízko sebe, tvoříme spolu a shodneme se na mnohých věcech. Prostě spřízněné duše. Oslavu našeho výročí jsem si představovala tak, že spolu znovu vyšlápneme na Vršatec, bez dětí. Chtěla jsem znovu prožít tu zamilovanou chvíli. Místo toho jsem večer s mým milovaným mužem seděla u Romana pod přístřeškem, děti spokojeně spaly v karavanu, poslouchala jsem příjemné vyprávění ze života tohoto velmi moudrého muže, do toho kolem nás lítaly svatojánské mušky a krásně prosvěcovaly červnovou noc. A procítila jsem, že tohle byla ta nejkrásnější oslava výročí.

Některé okamžiky našeho života nejdou zopakovat. Příjemné zjištění ale bylo, že přichází do našeho života okamžiky ještě i krásnější…