Věčně praštěná Sněhurkou aneb karavanové krize

Život v karavanu má své plusy a mínusy. A já bych dnes ráda s vámi sdílela nějaké ty mínusy. Zatímco Janek je většinou mužů poplácáván přátelsky po zádech a spiklenecky mu říkají, že je to jejich sen mít karavan a že si ho splní v důchodu, já to mám v ženském světě o trochu složitější. Většinou odpovídám na dotazy: “A kde tam vlastně spíte? To se tam vlezete? A jak jsi tam narvala všechny věci? A to v té malé kuchyňce opravdu vaříš? A dá se to jíst?” Případně jiné pikantnější dotazy. Občas se u odpovědí pořádně zapotím. Většinou konverzace končí: “Tak to já bych nemohla.”

Zezačátku jsme si na malý prostor zvykali. Na to, že když si někdo bere příbor v kuchyni nebo vytahuje chleba, ten který je tou dobou na záchodě, musí vydržet sedět na záchodě dokud ten z kuchyně neodejde. Někdy to u nás vypadá jak v mraveništi, jdeme všichni v řadě za sebou, abychom se dostali k cíli. Janek zezačátku vždycky když mě musel přeskočit nebo jsem mu stála v cestě a nemohl se dostat kam potřeboval, zvolal: “Ach, Bože!” Což jsem s úsměvem na rtech kvitovala slovy: “Lásenko, když mě pětkrát za den oslovíš jako Boha, začnu si myslet, že jsem prostě Božská!”

Chvilky pro sebe si v karavanu člověk užije jen na záchodě, protože to je jediná další místnost nacházející se v našem motorovém domě. (Tady taky píšu večer ty články, abych ostatní nebudila:))

Všechny věci mají své místo, na které se prostě musí uklízet, protože jinak se za chvíli v karavanu nepohneme. Jen jedna věc se mi stále nedaří vyladit – a to je Sněhurka, moje kouzelná mast na migrénu. Mám ji v naší malé kuchyňce ve skříni a kdykoli po nějaké jízdě tu skříňku poprvé otevřu – vypadne na mě a praští mě do nějaké části mého těla. Celkem to bolí. Poslední dny ale Sněhurka nezlobí. Janek si pořídil mlýnek na kávu a ten byl asi Sněhurkou nahrazen. Je z tvrdšího a těžšího materiálu. Navíc když spadne, někdy se z něj vysypou zrnka kávy. To pak karavanem lítají zajímavější slova než u Sněhurky. Musím se podívat, kam se Sněhurka poděla.

Náš karavan je přeci jen stařík, a tak se někdy něco pokazí. Zajímavé je, že u toho pokažení jsem většinou já:) Opravy jsou pak na mém milovaném muži. Vždycky, když slyší: “Lásenko, máš mě rád, opravdu rád?” Ví, že je někde nějaký průšvih. Zase mi to ale dává příležitost svého muže obdivovat, protože dokáže opravit fakt cokoli. A většinou je to takovým McGyverovským způsobem. Třeba dveře opravil pružinkou z propisky, nebo vodovodní kohoutek rozmontoval na tak malé částečky, že já bych to v životě dohromady nedala. Prostě dokonalý chlap.

O dalších krizích zase někdy příště:)