Karavanová medicína

S lehkým úsměvem na tváři vzpomínám na doby, kdy jsem u kafíčka s kamarádkami hořekovala nad tím, kterak ti naši muži jsou hodně v práci a nevidíme se s nimi tak často, jak bychom si přály. A pak jsem přestala hořekovat a začali jsme s mým mužem tvořit. A teď jsme spolu denně každou chvilku v prostoru cca 2,5m krát 4m. Úžasná zkušenost, kterou doporučuji všem před svatbou jako zkoušku opravdovosti lásky:) My jsme naskočili hned do vyššího levelu, protože už jsme v karavanu čtyři – i s našimi dětmi. Naštěstí naše láska stojí na pevných základech, je opravdová a hluboká a asi i s nějakým vyšším záměrem, neb jinak si nedokážu vysvětlit, že to většinu času hezky dáváme. Ponorka ale občas příjde. Jsou chvíle, kdy jsme hodně citliví na svou vzájemnou přítomnost a vadí nám snad každý pohyb toho druhého:)

V ponorkových chvílích se ponoříme do přírodní lékárny a vybereme si tu správnou medicínu pro danou chvíli. Zabírá nám spojit se s živlem vody – prostě sbalit plavky a děti a jet se někam okoupat. Pak všechny naše starosti a rozladěnosti odevzdáme vodě a ona je přijme a přemění v radost a smích.
Další z medicín je příroda. Právě v těchto chvílích je celkem těžké naše děti dostat z karavanu a při slově “procházka” začnou ječet jako o život. My se ale nedáme a doopravdy je ven dostaneme. A pak se dějí zázraky. S každým krokem ubývá dětského pláče, začínáme zhluboka dýchat. Cítíme, jak od Matky Země proudí našima nohama nová léčivá energie..To jsem si uvědomila při nedávné ranní procházce v okolí Pulčínských skal. I když naše děti občas stouply do kravského lejna, kterých na louce bylo požehnaně, všichni jsme se smáli. A to před chvilkou v karavanu vypadalo na celorodinný výbuch…V tu chvíli mi došlo, že toto opravdu umí jen příroda, úplně přeladit, vyléčit člověka. A tak jsem jí děkovala. Že tu pro nás je a pomáhá nám.

Další z medicín je vědomé rozhodnutí. Představte si deštivý den v karavanu. Děti přetékají energií. Mají už namalovaných snad tisíc obrázků, přečtené všechny knihy a už začínají řádit. Skákat po karavanu, shazovat věci. Chviku se je jejich rodiče snaží korigovat, občas i zaječí. Ale když už to trvá dlouho a naše děti slyší jen: To nesmíte, to nedělejte…Uvědomím si, že takhle to nejde. Vědomě přetvořím svou naštvanost a napojím se na jejich energii. Vyhodím z hlavy všechny tragické scénáře, co všechno můžeme v karavanu naším řáděním zničit, Janek pouští dětskou hudbu. S prvními tóny písně od Fíhy Tralaly: “A já rád papám, papám…” začínáme tančit všichni čtyři a moc si to užíváme, co na tom, že se hýbe celý karavan:)
Občas je dobré si uvědomit, co se v nás aktuálně děje, a pak se rozhodnout, že to chceme jinak.

Připomělo mi to dny, kdy jsem si všímala, jak se hodně lidí mračí. Snažila jsem se jim zlepšit náladu tak, že se na každého kolemjdoucího usměji a naváži s ním oční kontakt. K mému zděšení si mě zamračení lidé vůbec nevšimli, natož aby to s nimi nějak hnulo. Tenkrát jsem si uvědomila, že začít musí každý sám od sebe. Že si ti zamračení lidé musí nejdřív sami uvědomit, že se mračí nebo že přemýšlí nad nepříjemnými věcmi a pak až se mohou sami rozhodnout, že to chtějí jinak a třeba se usmát…

Nejkrásnější je, že všechny tyto naše karavanové medicíny jsou univerzální, dostupné pro kohokoli a kdykoli, stačí si jen vybrat:)